Jeden z nejtalentovanějších hráčů v historii hokeje, napůl Rus a napůl Španěl (lépe řečeno Bask), dvojnásobný olympijský vítěz a hlavní hrdina Série století. Za svou kariéru posbíral obrovský počet vavřínů, a přestože nikdy neokusil atmosféru prestižní NHL, byl vybrán do nejlepší pětice hráčů, kteří kdy brázdili evropská či zámořská kluziště v rámci prestižní ankety IIHF. Lepší levé křídlo prostě historie nepamatuje – a ocenili to i Ilja Kovalčuk nebo Jevgenij Malkin. Současné ruské hvězdy totiž nosí na dresu jeho číslo 17, byť centr Penguins v převrácené podobě.
Nebývalá rychlost, šikovnost a hlavně pořádná porce herní inteligence. I přes svůj menší vzrůst (173 centimetrů) se prosazoval v podobném stylu jako třeba hvězda NHL Martin St. Louis. Valerij odmala vynikal i ve fotbale nebo tenise, v dorosteneckém věku se ale musel rozhodnout, který sport bude preferovat. Vybral si nakonec hokej, byť by se se svým talentem a pílí dokázal prosadit snad kdekoliv.
Dětství prožil s matkou ve Španělsku, aby se ve čtrnácti zapsal do akademie CSKA a strávil v tomto klubu celou svou aktivní kariéru. I přes to, že s hokejem začal relativně „pozdě“, už na prahu dvacítky dokázal debutovat nejen v armádním velkoklubu, ale i v sovětské reprezentaci. A když se vzpurný mladík konečně podřídil tréninkovým metodám přísného kouče Anatolije Tarasova, stal se z něj vybroušený diamant. Lajna Michajlov – Petrov – Charlamov předváděla nezapomenutelná představení a doháněla československé či švédské fanoušky k naprostému zoufalství.
Za naprostý vrchol kariéry Valerije Charlamova se pak dá označit rok 1972. Na zimních olympijských hrách v japonském Sapporu posbíral šestnáct kanadských bodů. Sovětská mašina si připsala jedinou remízu v zápase se Švédskem, jinak své soupeře přehrála rozdílem třídy (skóre 33:13 hovoří za vše). Měla však přijít ještě těžší zkouška, série utkání s reprezentanty Kanady, které olympiáda vlastně vůbec nezajímala, a v zámoří si hráli svou vlastní špičkovou soutěž. Hráči jako Ken Dryden, Phil Esposito, Stan Mikita a mnozí další, to byla skutečná elita své doby.
Osm zápasů, čtyři v Kanadě, čtyři v Sovětském svazu. Soupeření těch nejlepších nakonec skončilo těsnou výhrou Kanady – ta triumfovala čtyřikrát, Sověti „jen“ třikrát – jednou pak zápas skončil nerozhodně, Charlamov ale za sebou nechal vynikající vystoupení. V úvodním zápase, který přes nepříznivý vývoj Sověti otočili a zvítězili 7:3, si připsal dva gólové zásahy, z nichž po jednom z nich mu aplaudovala celá montrealská aréna.
Život slavného hráče ale lemovala i zranění, a to nejen ta sportovní. První automobilová nehoda mu znemožnila start na prestižním Kanadském poháru v roce 1976. Druhou, o pět let později, už Charlamov bohužel nepřežil, bylo mu mimochodem teprve 33 let.
Legendární hokejista měl s manželkou Irinou jediného syna Alexandra. Ten se vydal v otcových stopách a byl rovněž obdařen mimořádným hokejovým nadáním. To ale využil jen z malé části, v juniorském věku sice dominoval, ale později se nedokázal prosadit do NHL, kde jej draftoval Washington Capitals. V roce 2004 pak svou kariéru ve věku necelých třiceti let ukončil. Zahrál si jak za CSKA Moskva, tak i za Dynamo, Petrohrad nebo Portland Pirates v nižší zámořské soutěži AHL.
